Svišťovský štít a Bešeňová

Budíček číslo jedna 2:30hodin ráno - do chaty dorazila partička skialpinistů a dělali solidní bordel... Budíček číslo dvě 6:30hodin, pohled z okna a obrovské nadšení... venku svítalo, krásně, bezmráčkově... čekal nás nádherný den. Při snídani jsme vymysleli co dál, protože dolů se nám opravdu nechtělo :-) A tak jsme vyrazili prošlápnutou cestičkou směrem na Prielom. Kluci co jsou na chatě už třetí den si to prošlápli s lezeckým vybavením, ale na lezení jim jaksi nezbyla síla a navíc jim padla mlha, takže se nedostali až ke skále. Vydali jsme se v jejich stopách, s tím, že tak hodinku půjdeme a uvidíme co dál, lavinové nebezpečí na trojce stále platilo. Cesta se klikatila dolinou, takže žádné nebezpečí nehrozilo, všude byl klid, dokonce i kamzíka jsme zahlídli. Akorát to boření se minimálně ke kolenům bylo dost náročné.
Maci šel v mačkách, já dostala cepín, ale nějak jsem si nemohla najít to správné tempo nebo teda spíš správný rytmus pro nohy, protože jsem se stále snažila jít těmi vyšlapanými stopami, jakmile člověk šlápl mimo zapadla mu celá noha do sněhu. Tak jsem si od nadšení z počasí a okolních skal tyčících se kolem nás, prošla i zpruzením z toho sněhu, ale celou dobu jsem přemýšlela, jak to tam asi vypadá v létě... říkala jsem si, že je strašně zvláštní, že jdeme vlastně 2m nad zemí :-)

Když jsme se dostali do místa, kam až byla cesta vyšlapaná, měli jsme za sebou něco málo přes hodinu chůze... a teď teda co dál. Doleva na Prielom jsem odmítla jít, to se mi zdálo moc prudké = lavinové. Další možnost přímo za nosem na Svišťovský štít se mi to zdálo straaaaaaaaaašně daleko a taky dost prudké. Takže jsem Maciho ukecala a vyrazili jsme doprava, tam se mi kopeček zdál mírnější. S tím, že vylezeme nahoru, a uvidíme jestli se pokusíme dojít až ke Svišťovskému štítu.
Po pár krocích bylo jasné, že to až taková sranda nebude...místy jsme se bořili až po pás ve sněhu, sníh byl ale krásně sypký a lehký, tak se to dalo. Nicméně čím jsme šli déle, tím se nám vrchol vzdaloval, odspodu to vypadalo kratší :-)))))
Nakonec jsme to zmákli a i docela rychle, tak jsme se dohodli, že ten Svišťovský dáme... nahoře se nám otevřeli neskutečný výhledy a to si pak člověk řekne, že to za tu námahu fakt stojí!!! tohle se prostě musí vidět :-) Bílá země nikoho, nikde ani človíčka... neuvěřitelná nádhera.
Myslela jsem si, jak to dolů půjde samo, ale po zadku to nejelo, člověk si sednul a byl rázem třicet čísel pod sněhem:-) a tak nezbylo nic jiného než krájet krok za krokem hlubokým sněhem... po chvíli mi to nedalo a zkusila jsem zalehnout na břicho... a světe div se, jelo to :-)))
Když jsme se po nějakých pěti hodinách vrátili na Zbojničku, byli jsme nadšení, že jsme nešli rovnou dolů. Dali jsme oběd, každý dle své chuti a vyrazili směr auto a Bešeňová... už jsem se nemohla dočkat až zalezu do horké vody! Cesta k autu byla docela pohodová, od včerejšího výstupu se velmi změnila :) nejen, že jsme viděli kolem sebe, ale navíc byla pořádně vyšlapaná a vyjetá od skialpinistů, sněžnic, chodců... změna počasí udělala své a nahoru šlo mnohem více lidí než včera.
Na Hrebienku jsem nafotila pro holky ledové sochy, zasedli jsme na zubačku a už jsem se viděla v termálech :-)

No a za nějakou hodinku jsme se dočkali... sice přeběhnout v -9°C ze šaten do venkovního bazénu byla docela výzva, ale pak už to byla paráda!!! Pěkně jsme se prohřáli, odpočinuli a vyrazili za holkama do Bratislavy.