Terezka s Nikolkou se po škole vykoupaly v bazénu a jelikož už se opravdu moc neučí, tak ani úkoly jsme nemuseli dělat. Když se mi je podařilo vyhnat z bazénu, ovšem jen s tou výhrůžkou, že nesihneme strašidla, tak začalo nahánění s časem :-)) Obléknout, sbalit věci (včetně těch do mokra, protože venku se kakabonilo a předpověď nebyla zrovna přívětivá), sbalit sváču, pití, připravit Majdu, naházet to všechno do auta... no logistika neskutečná a bordel doma při odchodu neskutečný... za normálních okolností bych byt v takovém stavu nikdy nenechala a neodešla, ale čas byl neúprosný a tak nezbývalo než zavřít obě oči a vyrazit :-) Tramvaj jsme stihly, bylo v ní horko na padnutí, vzduch byl stále hustší a hustší... ale pořád to vypadalo nadějně :-) Na sraz k Faustovu domu jsme dorazili s malou nápovědou od Markéty a včas!
Když jsme se všichni sešli a že nás byla pořádná grupa, přišla i paní průvodkyně... pro někoho princezna, pro někoho duch... jak kdo chtěl naplašit nebo zaujmout děti :-)) Přišla první povídka o Faustovi a mohli jsme vyrazit. Tempo bylo nasazeno docela vysoké, což mi nevadilo, pomalá chůze mě spíš unavuje. Ale když nám slečna utekla na přechodu s půlkou dětí, tak i já jsem si říkala, jestli to není přehnané... ukázalo se, že není. Cestou po nábřeží začalo "trochu" blýskat, trochu hřmít... děti zpozorněly, rodiče se bavili nastalou atmoškou, která ty příběhy jen podpořila :-) Netrvalo dlouho a byli jsme durch...někteří stihli nandat bundy a pláštěnky a někteří než obsloužily děti byli úplně mokří. Terka i Nikolka byly statečné a i když za normálních okolností Terda šílí z bouřky strachy, i když je jen za oknem, tentokrát byla statečná... pod železničním mostem jsme se na chvíli schovali, ale protýkalo tam skoro stejně jako venku lilo. Majdě se moc nelíbilo pod igielitem v kočárku, což teda chápu... a tak na mě zkoušela "Majda bojí. Pochoat Majdu." Nakonec déšť trochu ustal a tak jsme vyrazili dál... jenže při stoupání k Vyšehradu se ty provazy vody zase spustily, chudák paní průvodkyně v těch lněných šatech... musely hrozně studit a mít snad sto kilo. Ale byla statečná, smích ji nepřecházel, odpovídala na zvídavé otázky dětí a ještě stihla domluvit s čertem, aby přišel do první vyšehradské brány. Někteří to otočili, protože nechtěli riskovat nachlazení, my co jsme stihli navléknout bundy včas a děti nebyli až tak promáčené jsme šli dál. Za deště jsme vyběhli až nahoru na Vyšehrad a na vyhlídce si vyslechli poslední příběh.
Vyprávění bylo milé, počasí v podstatě taky, protože v tom dešti to mělo takovou zvláštní atmošku... jen jsem čekala víc těch strašidel. Ale tím, že bylo dost dětí to myslím ani tak nevadilo, děti se i tak zabavili a moc se jim to líbilo.
Domů jsme se dostaly až někdy kolem půl deváté... pak ještě koupání, jídlo a nutné povídání holek v posteli a najednou bylo deset večer!
Žádné komentáře:
Okomentovat