Zahradní slavnost

Holkám se nechtělo ráno vstávat (mě teda taky ne, co si budeme povídat :-) ), ale škola volá :- ) Zjistila jsem, že Nikolka snídá ještě méně než Terezka, tak jsem se uklidnila, že to u nás doma až tak hrozné není. Překvapivě slečny docela fungovaly a tak jsme do školy odjely včas. Měly už v 8.10 nástup na zahradě a pak odcházely dolů na hlavní budovu, kde se konala každoroční Zahradní slavnost – Mozaika.

Já jsem přislíbila účast jako dozor na některém stanovišti, i když jsem rovnou napsala, že když budu jen náhradník, bude to vzhledem k mému doprovodu příjemnější. Doprovod jsem samozřejmě musela zase budit, jak jinak, když člověk potřebuje, tak má spavou nemoc… Ve dvě jsme dorazili do školy, kde byl teda solidní zmatek… no nechtěla bych být vychovatelka a mít tu zvěř na starosti. Když jsme dorazili dolů, vyhledala jsem správnou osobu a ta mi sdělila skvělou zprávu… nemusím nikde být, stačí, když jí jen na chvilku přijdu vystřídat ve tři hodiny, aby odvezla syna k babičce… desetiminutové střídání se protáhlo na skoro 30 minut, ale nebylo to až tak hrozné. Nicméně celé odpoledne by to Majda nezvládla. Už takhle mezi křupkami brala dětem štětce, chtěla se zapojovat do tvorby a ve finále měla zelenomodré ruce:- ) Terezka prošla všechna stanoviště a získala díky tomu cenu nejvyšší, stejně jako ostatní děti, kterým se to podařilo… malování na obličej. Ale nebylo to ledajaké malovaní, nýbrž dost profi… skoro bych jí nepoznala :- ) Ale abychom to neměli příliš jednoduché, ve čtyři jsme měli být na mažoretkách… to jsme stihli opravdu tak tak, ale Adél s pozdním příchodem počítala a nebyl to problém. Strávili jsme výjimečně s Majdou hodinu pozorováním holek, protože nějak nebyla energie na další přesun nebo nějakou procházku… přesun nás totiž čekal potom. A tak si Madlenka s holkama napochodovala, hůlkou taky trochu zatočila a frčeli jsme zase domů. Cestou na mažoretky totiž volala paní učitelka, že třída vyhrála hlavní cenu ve výtvarné soutěži a že by byla ráda, kdyby cenu šla převzít Terezka… které jsem ale neměla nic říkat. Zprvu se to zdálo jako lehký úkol, ale to by Terezka nesměla nad vším bádat a za vším něco hledat… takže nakonec jsem jí řekla, že jí čeká překvápko a že víc ze mě nedostane… A tak jsme přiletěli domů, rychle jsem uvařila Majdě kaši, dala jí i s kaší mamce a s Terezkou jela zpátky do školy. První zádrhel nastal, když jsem chtěla parkovat… nebylo kam. A tak jsme museli o blok dál… tam už to bylo o malinko lepší. Doběhli jsme načas a od paní učitelky se dozvěděli, že neví, kdy to bude a ať jdu klidně domů a že mi pak zavolá. Ale to by mi bylo líto, že neuvidím tu akci a Terezku a její překvapení, tak jsem čekala… naštěstí někdo osvícený si řekl, že tam nebude nechávat děti koukat na celý program, ale vyhlásí se to před veškerými představeními… doma jsme byli za necelou hodinu a obě holky byly v osm v pelechu a spaly hned jak zalehly… se teda nedivím.

A co jsem dělala já??? Šílela. Zjistila jsem totiž, že chomout, se kterým jsem se dvě noci zdobila mám obráceně  a tudíž jsem všechny mašličky a serepetičky musela sundat a znovu napíchat z druhé strany… prsty mě boleli, špendlíky se křivily a moje nervy tekly. Ale zvládla jsem to a v posteli byla před půlnocí.

Marcel celý na mrtvici místo půlnočního přistání v Praze si střihl noc ve Frankfurtu… zpoždění z Manchesteru se ukázalo tak zásadní, že přípoj ve Frankfurtu prostě odletěl a další letadlo letělo až v devět ráno… když se daří, tak se daří!