naší dovolené, co do metrů teda určitě!!! 3228mnm. Udali jsme dneska děti Dendě a Marekovi, za což jim patří velký díl. Odměnou nám byl totiž bezdětný, bezpřemlouvavý, bezstávkující... prostě pohodový výšlap. Počasí nám přálo od samého začátku, sluníčko svítilo, spíš až pálilo, výhledy parádní a nálada na "palubě" taky. V jednu chvíli jsme se trochu hledali s červenou značkou na kamenném poli, ale naštěstí jsme se zase našli. Pak jsem se já totálně rozložila na ledovci, jelikož Maci mě včera tak připravoval na všechno možné, že jsem se při každém kroku viděla jak padám do pukliny... potkali jsme nakonec jen dvě, takové malé, ale byla jsem opravdu velmi ráda, když ten necelý kilometr ledovce byl za mnou!!!
Pak následoval krásný květinový úsek a první odpočinek. Tam jsme porovnávali s mapou, na který že z těch 5-ti neskutečně dalekých vrcholů to jdeme... no nezjistli jsme to a tak jsme se nechali překvapit :-) Cesta se stávala drsnější a drsnější... chodícílezecká místa vystřídala kamenná suť, která utíkala pod nohama a kopec se stával strmnější a strmnější, metry nepřibývaly, vody ubývalo a sil taky... ve 3000mnm už jsem říkala, že ty dvě stovky snad nedám, že tam počkám. Ale pak mi to nedalo, Maci mě vyhecoval a jsem ráda, že jsem to zvládla. 100m pod vrcholem jsme minuli skupinku, která to vzdala a otočila... 20m pod vrcholem jsme potkali vracející se průvodce, kteří se nás ptali, jestli jdeme nahoru a bez maček. Tak jsme odvětili že ano a oni se vyděšeně zeptali jestli na Johannisberg... tak to jsme řekli, že ne, že "jen" na Obere Ödenwinklscharte... tak to prý jde. Jen ten sněhový závěr dost klouže a máme ho vzít cikcak a ne napřímo. No měli pravdu, ale přehoupnutí přes hranu stálo za to... otevřel se před náma naprosto novej svět... bílá země nikoho... naprosto úžasnej pocit!!! Zvládla jsem to, myslím, že jsem překonala sama sebe:-)
Cesta dolů byla kupodivu taky docela těžká, i když už tolik nevadilo, když člověk udělal krok a o tři ho to svezlo:-) problém byl spíš ve vodě... sluníčko pařilo jak o život, na obloze snad ani mráček a my neměli co pít. Voda stékající kolem nás byla samý prach z kamenů, ta se nabrat nedala. V jednom potůčku jsem vyzkoušela a na dlaň mi nenaplavalo ani zrníčko a tak jsem to prostě riskla...aspoň trochu :-) No a těsně před ledovcem jsem se potkali opět s průvodci, kteří si natáčeli vodu z pramene... a tak jsme se dle jejich vzoru taky nadopovali... tak výbornou vodu jsem ještě nepila :-) Ledovec mi dal zabral i cestou zpátky, ale jelikož šli před námi dva lidi byla jsem trochu klidnější. Pak jsem chytla druhý dech a pospíchala, abych na něj došla co nejblíže k hotelu... jak jsem předpokládala až domů mi ten druhý dech nestačil a ten třetí se nedostavil :-) nicméně do hotelu jsem dorazila...
naší dovolené, co do metrů teda určitě!!! 3228mnm. Udali jsme dneska děti Dendě a Marekovi, za což jim patří velký díl. Odměnou nám byl totiž bezdětný, bezpřemlouvavý, bezstávkující... prostě pohodový výšlap. Počasí nám přálo od samého začátku, sluníčko svítilo, spíš až pálilo, výhledy parádní a nálada na "palubě" taky. V jednu chvíli jsme se trochu hledali s červenou značkou na kamenném poli, ale naštěstí jsme se zase našli. Pak jsem se já totálně rozložila na ledovci, jelikož Maci mě včera tak připravoval na všechno možné, že jsem se při každém kroku viděla jak padám do pukliny... potkali jsme nakonec jen dvě, takové malé, ale byla jsem opravdu velmi ráda, když ten necelý kilometr ledovce byl za mnou!!!
Pak následoval krásný květinový úsek a první odpočinek. Tam jsme porovnávali s mapou, na který že z těch 5-ti neskutečně dalekých vrcholů to jdeme... no nezjistli jsme to a tak jsme se nechali překvapit :-) Cesta se stávala drsnější a drsnější... chodícílezecká místa vystřídala kamenná suť, která utíkala pod nohama a kopec se stával strmnější a strmnější, metry nepřibývaly, vody ubývalo a sil taky... ve 3000mnm už jsem říkala, že ty dvě stovky snad nedám, že tam počkám. Ale pak mi to nedalo, Maci mě vyhecoval a jsem ráda, že jsem to zvládla. 100m pod vrcholem jsme minuli skupinku, která to vzdala a otočila... 20m pod vrcholem jsme potkali vracející se průvodce, kteří se nás ptali, jestli jdeme nahoru a bez maček. Tak jsme odvětili že ano a oni se vyděšeně zeptali jestli na Johannisberg... tak to jsme řekli, že ne, že "jen" na Obere Ödenwinklscharte... tak to prý jde. Jen ten sněhový závěr dost klouže a máme ho vzít cikcak a ne napřímo. No měli pravdu, ale přehoupnutí přes hranu stálo za to... otevřel se před náma naprosto novej svět... bílá země nikoho... naprosto úžasnej pocit!!! Zvládla jsem to, myslím, že jsem překonala sama sebe:-)
To musel bejt teda masakrózní výstup! Určitě na to jen tak nezapomenete :)
OdpovědětVymazatno to teda fakt ne :-)
OdpovědětVymazat