Terezka měla dneska předposlední mažoretkové vystoupení a na rozdíl od Zahradní slavnosti, kde jim moc nevyšlo počasí, sluníčko svítilo jako o závod:-) Holčičky mžouraly, my se potili, ale stálo to za to. Na to, že holky měli poslední trénink před dvěma týdny a dneska trochu zkoušely před vystoupením, se jim to strašně moc povedlo.
A co se mezitím dělo na cestě na Mont Blanc??...
Nad ránem se nám podaří usnout a tak se budíme kolem
osmé do nádherného dne. Jednohlasně jsme se rozhodli, že si dneska odpočineme a
zítra se pokusíme o vrchol. Forma noclehu už tak jednoznačná nebyla. Já chtěl
dát ještě šanci POŘÁDNĚ postavenému stanu, Martin chtěl jednoznačně jít spát do
chaty. Nemělo smysl se hádat, vidina natažených nohou v posteli mne přesvědčila. Jde se do
chaty. Mezitím se vrátili borci z vedlejšího stanu. Stejně jako my balili
stan, spacáky, karimatky a lopatu do svých 70l!! batohů. Záhada vyřešena.
Všichni ty „kouzelníci“ s 40l batohama nebyli sbalení líp než my. Oni
měli zabookované místa na chatách kde spinkali v postelích pod erárními
peřinami (ušetřeno spacák, karimatka, stan), papali knedlo vepřo (ušetřeno
nádobí, vařič, flaše s plynem a jídlo) a nahoru šli nalehko, jako na
Sněžku. Taky možnost. Škoda že tam nejde lanovka, to by jim stačila horalka do
kapsy.
Ze stanu vyhřátého sluníčkem jsme se přesunuly do liduprázdné a studené
jídelny horské chaty. Volná místa na noc prý mají jen musíme počkat 10min.
Čekáme hodinu. Je nám pořád větší a větší zima a tak oblíkáme další a další
vrstvy. Nic to nepomáhá, jelikož máme nohy obuté v místním vynálezu -
gumových přezuvkách, ve kterých vás musí oziabat i v létě na Macháči. Sedíme
jediní v jídelně a pořád čekáme dle instrukcí. Personál nás přehlíží. Ptám
se znovu. Počkejte půl hodiny, dostává se mi odpovědi. Čekáme další hodinu.
Jsem promrzlý od noh z těch debilních přezuvek a čím dál tím víc vzteklý.
Seru na to. Oblíkám se, beru cepín, mačky a upaluju ven dřív než tam někomu
rozbiju hubu. Vyrážím směr Dome du Gouter (4.304 m) odreagovat se. Venku svíti
slunce, ale fouká dost silný vítr. Adrenalin mně žene vpřed. Vychutnávám si
fyzickou námahu a nádherné výhledy. Jedu pořád po vychozeném chodníčku a
potkávám několik skupin vracejících se z Mont Blancu. Chvíli kecáme. Žádná
z nich dnes nebyla úspěšná. Silný vítr a bíla tma. Tak snad zítra.
Dostávám se na úroveň tesně nad 4000m/m. Udělám pár fotek. Chatu i naše
nocležiště mám jako na dlani. Otáčím se a již uklidněný jdu zpátky za Martinem
na chatu.
Potkávám
ho s lopatou u našeho původního záhrabu. Hloubí základnu, do které se stan
„usadí“ a sněžné límce, tentokrát nad úrovní základny se zasypou sněhem. Maká a
nadává na debilní frantíky a vůbec
personál chaty. Takové kretény člověk potká na horský chatě málokdy. Nechaly ho
čekat další hodinu, než úplně skrehnutý (a nasraný) radši odešel (pravděpodobně
ze stejného důvodu jako já – aby tam nemusel někomu rozbít hubu). Dobrá nálada je zpět.
Společně nadáváme na ty kretény tam dolu a stavíme stan. Tentokrát pomalu a
precizně. Jsme spokojení. Stan je komplet zapuštěn pod úrovní hřebene, obložen
sněhovými kvádry, sněžné límce zasypány pořádnou dávkou sněhu, stan ukotven
hůlkami. Cepíny budeme přece potřebovat při cestě na vrchol. Vevnitř luxusní
místo. Jsme spokojeni. Při stavbě stanu se zapomenu, položím lopatu vedle sebe
a utlapkávam sníh na sněžném límci. Něco mi štrejchně o nohu. Ve vteřině mi
dochází co. Kouknu za sebe. Lopata nabírá na prudkém svahu rychlost a mizí za
hranou. Třetí den, třetí materiální ztráta. Martin to už ani nekomentuje. Ještě
že ji víc nebudeme potřebovat a já ponesu dolů lehčí batoh. Peníze tady ztrácí
hodnotu. Tady se počítají gramy.
V chatě si dáváme za odměnu omeletu v ceně večeře pro dva
v dobré pražské restauraci, vaříme vodu a kolem páté jsme na kuti. Stanové
městečko kolem nás se rozrostlo o několik stanů ruské výpravy. A nebyly by to
Rusové, kdyby stavění větrných zábran nepojali velkolepě. S pučeným
pluhem krájí sněhové kvádre metr na metr a stavějí z ní asi dvacetimetrou
zeď kolem 5 stanů. Než usneme je zeď 2 metry vysoká! No Rusové. Usínání je
příjemné. V stanu je teplo a jeho oranžovými stěnami proniká měkké
příjemné světlo pozdního odpoledne.
Dřív než
stačíme pořádné zabrat nás budí silné poryvy větru. Stan drží. Poryvy sílí a
jsou čím dál delší. Celá konstrukce se nebezpečné prohýbá. Z bočních kapes
vylítávají věci. Vítr ohlušujíce buší do stanu. Poškozený zip na jednom
z vchodů vonkajší vrstvy povoluje. Uvolněná látka mlátí do stanu. Ze všech
sil držíme zevnitř konstrukci, aby nepovolila. Venku je sněhová bouře. Co teď?
Mám pocit, že stan každou chvíli povolí, ale šance na sbalení stanu jsou
v tomhle větru minimální. V momentě, kdy by se dostal vítr do stanu,
tak ho utrhne i s věcmi, které jsou uvnitř. Pořád držíme konstrukci a
v slabších poryvech narychlo balíme. Spacáky, karimatky, všechno
vyhazujeme ven ze stanu do zahrabu kolem stanu kde je relativní klid. A 20
čísel nového sněhu! Stan je prázdny. Čekáme na vhodný okamžik kdy aspoň na
chvíli ustane vichr. Do stanu nám nakoukne něčí hlava v lyžařských brýlích, kukle a kapuci, a
něco na nás francouzsky řve. Máme vypadnout. Na nic nečekáme. Teď! Vybíháme ze
stanu, strháváme horní plachtu a v momentě ji muchlám do připraveného
batohu. Jen žádné velké plochy. V okamžiku pokládáme konstrukci stanu na
zem, kde je v záhrabu relativní klid. Na to abychom se dostali do chaty,
musíme nahoru na hřeben a po něm asi 50 metrů. Obouváme mačky, v rukou
cepíny, na zádech 25kg batohy. Jdeme pomalu a soustředěně. Nalevo i napravo
jsou sněhové srázy. Před námi metr široká pěšinka již kompletně zasněžená. Vítr
se do nás opírá vší silou a i přes těžké batohy nás sráží na kolena. Konečně
chata. Platíme nocleh, přebalujeme narychlo sbalené zasněžené věci. V osm,
kdy se zhasíná, již ležíme v místnosti s totálně vydýchaným vzduchem
spolu s dalšími 40 lidmi. Z venku není nic slyšet. Modlím se, aby se
do rána vybralo počasí a já nebalil malý batoh s věcmi na závěrečný výstup
na vrchol zbytečně. Nastavuju budík na třetí a snažím se usnout. Vzduch je
nedýchatelný. Piju hodně vody no i přesto mně začíná bolet hlava.
Žádné komentáře:
Okomentovat