Den první - velké změny

Ráno kolem osmé nás budí auta projíždějící 3m od našich hlav. Vstáváme a jedeme do města ulovit croasanty ke snídani. Chamonix pořád ještě spí a my marně hledáme místo na parkování. Nedovedeme si to představit, jak to tady vypadá v zimě, kdy je všude halda sněhu a milion lyžařů. Konečně najdeme boční uličku a otevřenou pekárnu. Kafe řešíme z automatu u stánkaře na rohu. Moje představa desítek otevřených kavárniček, kde si dám výborné latte z hrnečku zastiňuje realita něčeho hnědého v plastovém kelímku. Koukáme do mapy a ještě jednou kontrolujeme plánovanou cestu. Zaparkovat na parkoviště nad tunelem pod Mt. Blanc a pak už pěšky na Guter. Cestu ještě naposledy kontrolujeme na obrovských mapách letního a zimního střediska v centru Chamonix. Tady je zubačka, tady lanovka… sakra. Ta naše trasa je úplně mimo. Zubačka, která je výchozím bodem v naší cestě na Martinově mapě ani není. Sakra co jsme to zvolili za trasu. Tady něco nehraje. Běžím do outdoor krámu a kupuju mapu Mt. Blancu. Tentokrát tu správnou. Prodavač nám ochotně ukazuje cestu. Zubačkou z Le Fayet do Nid d’Aigle - 2.364 mnm a pak pěšky přes Tete Rousse (3.167 mnm) na Ref. de Gouter (3.817 mnm). hmm, tak to sedí. Krátká porada. Já se těšil na “neobvyklou” trasu, ale vzhledem k tomu, že to jdeme poprvé volíme profláknutou ale bezpečnější variantu. Přesouváme se do La Feyet, parkujeme na nádraží, balíme a v 30°C vedru vyrážíme na lanovku. Je poledne.

Lanovka nás unáši v neskutečných úhlech stoupání a my pořád nechápavě kroutíme hlavou nad 40ti l batohama ostatních cestujících. To není možné, že jdou nahoru jako my a mají o půlku menší a hlavně LEHČÍ batohy. Koukáme do zářezu v protilehlém kopci, kam nás ještě lanovka vyveze, když začnou všichni vystupovat. Konečná? Jsme v nadmořské výšce 2077mnm. To ještě není  Nid d’Aigle - 2.364 mnm. Máme pravdu není. Dále se ale rekonstruuje tunel, jak budeme mít cestou zpátky možnost vidět na vlastní oči a tak vystupujeme. Venku je hic na spadnutí. Kupuju studený Haineken, který si rozdělíme. Batohy na záda a šlapeme nahoru. Jsou tři hodiny. Tomu říkám nástup na Mt. Blanc.

Cesta není technicky náročná. Chodník se klikatí po dost strmém kopci nahoru a já bojuju s hůlkama. Po chvíli vzdávám boj a dávám si je na batoh. Snad budou dobré z kopce, ale do kopce jsou na nic. Boty perfektně drží, je hic a tak šlapeme v triku a kratasech (já) a triku a ohrnutých kalhotech (Martin). Cesta ubíhá pomalu. Odpočíváme, fotíme, nikam se neženem. Jsme poslední a na mě padá trochu strach. Odkdy jsem nucene bivakoval v Tatrách, nemám rád kombinaci prodlužujících se stínů a ani živáčka kolem. Přicházejí první firnové pole. Návleky neoblíkám, takže mám za chvíli úplně mokro v botách z napadaného sněhu. Přecházíme přes hranu a před náma se otvírá velké sněhové pole a malinká chatička někde nahoře. Po pravé straně je polorozpadlá chata Barague Forestiere (2.700 mnm). Necháme bágle na zemi a jdeme ji omrknout. Je prázdná a zdá se nám v pohodě. Je rozhodnuto. Dnes spíme tady. Vybalíme, vaříme a já suším boty. S kafe v hrnečku se kocháme výhledy a společnost kamzíků. Nahoře se začíná zatahovat a my jsme rádi, že jsme zůstali. Nálada je dobrá. Přichází Poláci a pak další Poláci. Chatka se plní a my si užíváme soukromí a pohodlí jediné zařízené místnosti s oknem. Náladu mi kazí pouze pád telefonu. Padnul tak blbě že se roztříštilo sklo na ovládacích tlačítcích ale překvapivě funguje dál. První oběť. Kolem deváté lezeme do spacáku.


MEZITÍM NA LIBUŠI:

Trpělivě čekám na každou novou zprávu a podle dohody nepíšu sama od sebe, abych Macimu neplácala baterku:-)) Naštěstí zprávy chodí docela často a tak si užíváme poklidný letní den u bazénu. A já lovím vážku na rybníku a trochu se bojím, abych při tom našlapování a balancování neskončila i s technikou mezi rybama :-)))