Den druhý - chyby nováčků

Ráno vstáváme až kolem osmé. Plánujeme vyjít na Tete Rousse (3.167 mnm), co jsou nějaké 2 hoďky normální chůze. Martin se stěžuje na silné bolesti hlavy. Zvažujeme jestli jít nahoru, nebo domů. Nálada je v prdeli. Vaříme snídani. Martin bojuje sám se sebou a já se modlím ať proboha nejdeme zpátky. Kolem jedenácté vyrážíme...nahoru!!! Boty mám skoro suché. Martin mě učí, jak si je POŘÁDNĚ zavázat tak, aby mi do nich nepadal sníh. Přesto si radši ještě beru návleky. Obouváme mačky a šlapeme přes rovné sněhové pole. Kolem nás prochází had lidí, kteří to jdou z ranní zubačky. Všichni bez výjimky se 40l batohama. Sakra to není možné! Volíme stejnou cestu jako oni. Sundaváme mačky a šlapeme kamenitou strmější klikatou stezkou, místy opatřenou fixními lany. Po pravé ruce se tyčí nádherná Aig. de Bionnassay (4.052 mnm). Jde se v pohodě po chodníku, nic technickeho. Fotím Maci kytičky a sobě lavinové sondy. V lavinovém žlabu jsou vidět stopy. Samovrazi. Asi Češi :-)) Asi po 2 hodinách kameny náhle končí a my stojíme na okraji ledovce Glacier de Bionassay u meteorologické stanice. 

Napravo je vidět chata Tete Rousse (3.167 m). Je poledne, sluníčko pálí jak o život. Dáváme sváču a premýšlíme co dál. Opíráme se o 2m ceduli zákaz stanování, které nám několik lidí vzápětí potvrzuje. Prý to platí od této sezony. Super. Ještě že vleču 4kg stan na zádech. Nahoře to uhrajeme na nouzi ale tady? Venku nádherný slunečný den, poledne, to budeme asi těžko vysvětlovat, proč stavíme stan 300m od chaty. Plánované stanování u Tete Rouse je teda zamítnuto. Do chaty se nám nechce, podle toho co slyšíme je beznadějně vybookovaná. Zůstává nám teda jít dál. "Malinkatá" Ref. de Gouter (3.817 m) je přímo nad náma. Teda ta nová, ještě nedostavěná. Tu starou tušíme někde vedle. Sluníčko nás naplňuje optimismem a tak obouváme mačky a vyrážíme přes ledovec ku skalám naproti. Neskutečně se boříme. Není se co divit, je pravé poledne. Tudy se má chodit brzo ráno. Poprvé si vybíráme nováčkovskou daň. Aby toho nebylo málo, nad kolenem si mačkou zatrhnu moje fungl nové, super extra funkční softshelové (a hlavně kurevsky drahé) kalhoty Salewa. Včera telefon, dneska kalhoty, co sakra přijde zítra? Nadávající na celý svět se doplahočíme ku skalám naproti a po jejich překonání se ocitneme na kraji lavinového svahu. 

To je první kritické místo. Jednak může žuchnout lavina, což není moc pravděpodobné, a jednak korytem padají kameny, které se stále uvolňují odtáváním sněhu. Před náma jde mladý polský pár s horským vůdcem. Slyšíme rachot a vzápětí vidíme jak se žlabem řítí snad tuna kamení. Ten svah má fakt prudký sklon a tak pád kamenů je spíš volný pád, proto jsou doporučovány přilby. Bereme to jako výstrahu. Přes koryto (asi 50 metrů) je nataženo lano. Není tam pro srandu. Kdyby nás trefil kámen jinam, než do hlavy, letěli by sme dolů a pán Bůh s námi. Takže navázat se k tomu lanu a během (nebo aspoň rychlou chůzí) ten traverz překonat. A opět nováčkovská daň. Všichni se oblíkali do úvazu v pohodlí u meteorologické stanice. My ne. Naco, že? A tak se oblíkáme ve skalném pilíři. Sundaváme batohy a nevíme kam je dát, aby nespadli. Oblíkáme sedáky, balancujeme na jedné noze, radost pohledět. Cvakáme se do jisticího lana. Já vyrážím první, za mnou Martin. Kouknu se doleva jako před přechodem, zaposlouchám  a vyrážím. Přes žlab skoro běžím. A to je chyba. Martin nezachytil moje tempo a tak přímo ve prostřed žlabu padá. Sakra. Hypnotizuju vrchol, zatím nic neletí. Martin vstává a pokračuje dál. Bacha na mačky, aby se nezasekly do nohavic a my nespadli. Bacha na šutry. Přechod normalně trvá okolo tři čtvrtě minuty, a to je docela dlouhá doba, pokud padá kamení hodně. My tam strávili snad minuty tři. Nejdlhší 3 minuty na výstupu.

Na druhé straně koryta začíná krkolomné stoupání na chatu Ref. de Aig. du Gouter (3.817 mnm). Musíme překonat skalní pilíř, převýšení asi 600 metrů, místy až lezecká záležitost. Nejdřív jsem si myslel, že to lezení je jenom tady, na začátku, na kousku. Jak moc jsem se mýlil. Leze se to prakticky až nahoru. Občas jsou jistící lana, na které jsem cvakal odsedávačku. Cvaknout. Najít chyt, najít stup. Zvednout se. Přecvaknout. Najít chyt a stup výš, přecvaknout. A to vše v mačkách a 24kg báglem na zádech.

Horší jsou místa, kde jištění není. Na nohou mačky, v ruce cepín, nekoukat dolu, nekoukat nahoru. Proč dolů, to je jasné, proč nahoru... Protože Gouter je mrňavej. Pořád. Zdá se, že lezeme už celej den, a Gouter je pořád stejně mrňavej. Zvětší se až když k němu vylezeme. Dle zkušených mont blancistů je to nejobtížnější úsek cesty. A také nejnebezpečnější. Začíná se zvedat vítr a prodlužovat stíny. Martin bojuje někde pode mnou. Nacházím poměrně bezpečnou plošinku a čekám na něj. 15min., půl hodiny. To je špatný. Martin ke mě doleze a je vidět že má dost. Beru si od něj lano, až mu ulehčím. A makáme dál. V koutku duše, tak nějak skrytě si to lezení užívám. Tohle není tatranská magistrála. Tohle jsou opravdické hory. Pod váma 600m prázdna. Nad váma vlhké skály. Na nohách mačky, které drží na všem, a na zádech batoh který těžkne každým metrem a vy dřepujete až nahoru. Konečně chata. Vydýchávám a fotím Martinův dolez. Je na tom hůř než jsem čekal. Celý se klepe vyčerpáním. Na chatě dáváme čaj a něco jíme. Čeká nás ještě vybudování záhrabu, stavění stanu, vaření… čeká nás toho víc než dost na to že je sedm hodin.

Kopu záhrab na stan, Martin vaří vodu. Jde to pomalu, jsme už dost vysoko a navyše vyčerpaný. Konečně stavíme stan. Naše hliníkové kolíčky jsou samozřejmě nanic. Další gramy, které neseme zbytečně. Zvedá se vítr a záhrab nestačí. Stan kotvíme vším co máme poruce. Cepíny, hůlky, kila sněhu. Já zabezpečuju proti větru exteriér, Martin zařizuje interiér. Vitr je pořád prudší a tak na stan ze stran nahrnujeme pořád víc a víc sněhu. Stan se zmenšuje před očima. “udělal jsem to tady aspoň na sezení” vítá mě uvnitř stanu Martin. "Jak na sezení???!!" Stan se naším sněhovým obložením smrsknul na půlku, takže na délku je možné maximálně v sedě natáhnout nohy. Nebo si lehnout a nohy maximálně pokrčit. Venku se pořád vaří voda. Už dvě hodiny. Sníh se roztopil, ale voda je vlažná. Soukáme se do stanu,děláme že nevidíme obrovské značky s přeškrtnutým plamenem a vaříme uvnitř. Vlažné con carne od Travel lunch je nechutné. Uvaříme ještě vodu do termosky a jdeme spát. Je jedenáct hodin. O 3 hodiny teoreticky vyrážíme na nejnáročnější výstup. Na výstup na vrchol. Martin dopředu hlásí, že to asi nedá. Necháváme to otevřené.

Nečekal jsem, že ve 3800mnm budu spát jako doma v peřinách, ale to co jsme tu noc zažili bylo peklo. Vítr lomcoval stanem a já čekal, kdy se to s náma odtrhne a my se začnem klouzat po 50ti stupňovém svahu, který začínal pár metrů od nás někam do neznáma. Unavené nohy mi trnuly zlomené v nelidském úhlu. Spánek? Ani pomyšlení. Nadmořská výška bylo to nejmíň. Druhá hodina je vysvobozením. Koukám ven do černé noci a nechápu, jak mám pro boha vědět jestli to černé venku je dobré počasí, nebo špatné. Nevidíme nikoho šlapat a tak usuzujeme že počasí je špatné. Kolem půl třetí vidíme první světlušky. A pak další. Martin hlásí, že nikam nejde, že to nedá. Ja se uklidňuju, že je špatné počasí, a ty kluci se stejně za chvíli vrátí. Nakonec se ukáže, že to ráno bylo na dlouhou dobu poslední příznivé počasí na výstup.