Deň D

Už sa mi dávno nestalo aby som nemohol dospať. Tešil som sa ako malé decko. Naleštená motorka stála vonku na dvore a ja sa potichu najedol aby som nezobudil ešte spiacu rodinku. Plán bol vyraziť o šiestej a cez Dolné Dvořiště a alpské zakrútené okresky sa prepracovať až do Klagenfurtu, k jazeru Wörther See, kde sme mali zabezpečené ubytovanie. Marcelka vstávala až s Majdou a okolo ôsmej vyrážala do rovnakého cieľa s tým rozdielom, že si to švihala po rovnejších diaľniciach. Cestou do Dolného Dvořiště som sa zastavil v Budejkách, natankoval a odovzdal darček zo Salzburku Shebymu. Cesta číslo 3 ničím nenadchla ale ani neurazila. Pred Budějkami ma privítala dúha a zistil som, že som si doma zabudol sváču. Malý batôžtek na chrbte a nepromok v ňom som si predsa len vzal. 

Okolo deviatej prechádzam hraničným priechodom a teším čo ma čaká za Steyerom. Linz obchádzam po diaľnici. Diaľničná nálepka za 4,5 Eura na cca 20km diaľnice sa mi zdá drahá, ale neriskujem to a kupujem ju. To ešte netuším,  aký drahý bude diaľničný povrch v Slovinsku. Cestou k Steyru sa otvára nádherný výhľad na Alpy predo mnou. Stále valím po rýchlostnej ceste, obchádzam Steyer a nastupujem na cestu 115. Stretávam stále viac motoriek a je mi jasné, že tu začína motorkársky raj. Rýchle zatáčky na šestku sa striedajú s pomalšími, dokonalý asfalt poskytuje maximálnu oporu v náklonoch a ja sa smejem do prilby. 10km, 20km 200km. Prázdna cesta, dokonalý výhľad do každej zákruty, slnko a nádherná príroda okolo. Čo viac si priať. Prestávam pochybovať o tom, že dnešný deň si budem pamätať ešte poriadne dlho. V Triebene na benzínke sa stretávam s Maci a Majdou. Moje manažérske vozidlo sa počas uplynulých skoro 400 km zmenilo na detský pokoj a kuchyňu dohromady. Majda zavalená knižkami, plyšákmi, sušienkami a bábikami sa spokojne usmieva. Jediný kto sa neusmieva je Maci. Má toho chúďa dosť. Ale bojuje bez remcania. S Triebenu už máme spoločnú cestu. Cestu 114. Ako inak, plnú nádherných zákrut, perfektného gripu a podobných pacientov ako ja, s ktorými sa navzájom zdravíme.  

Pred Klagenfurtom najíždíme na rychlostnú cestu S37 plnú policajtov s radarmi a na malom odpočívadle sa čakáme. Poslušne sa zaradím za Marcelku a ako chvostík sa nechám odnavigovať až k penziónu Zechnerhof, kde máme ubytovanie. Vynosíme veci do izby a celý upotený sa vrháme do jazera Wörther See, ktoré je vzdialené len niekoľko desiatok metrov od penziónu. Nezdá sa to, ale človek sa na tej motorke dosť nadře. Pred desiatou sme už v posteli a usíname skoro okamžite.

Pohled ze čtyř kol: řídím ráda a rozdělením cesty na dva dny vznikly dva rozumné úseky a jestli jet necelých 400km do Bratislavy nebo jet něco málo kolem 500km do Klagenfurtu už mi nepřišlo jako takový rozdíl, takže nebyl důvod tenhle sen sabotovat :-) Jen jsem doufala, že Majda se vzbudí do nálady - autem jezdím ráda - a že bude pohodový pasažér. Mé přání se vyplnilo tak napůl... ale není divu, neměla tam vedle sebe Terezku a cesta nám přece jen nějakou tu hodinku trvala. Můj úsměv začal mizet ve chvíli, kdy slečna vysypala krabičku se sušenkama. A ve chvíli, kdy mě navigace povodila přes půlku Linzu, aby mě následně přes několik vesnic a silnici druhé, ne-li třetí třídy zavedla do Steyeru už jsem začínala skoro zuřit... Maci ten úsek dal za 15minut, já ho jela 40minut určitě... jak jsem při zpáteční cestě zjistila, tu krásnou širokou cestu trvající jen několik málo minut, po které Maci jel, naše navigace vůbec neznala... A jelikož se s ní většinou hádám, byla jsem poučena, že to nemám dělat a mám se jí držet... a tak jsem bohužel navigaci poslechla :-) Zbytek cesty už ubíhal v naprosto nádherném prostředí a i já jsem si užila krásně klikaté cesty s hladkým povrchem... mé motoristické já si to užilo :-)