Ráno jsem s Madlenkou vstala o něco déle než Maci, nasnídaly jsme se, naházela jsem zbývající věci do auta, poklidila a s nechápajícím výrazem paní domácí nad tím, že já jedu autem s dítětem a manžel na motorce, jsem se rozloučila a odjela. Dálnice byla docela plná, ale odsejpalo to. Po asi dvou hodinách cesty jsem sjela z hlavního tahu na Zagreb a mým cílem byla Rijeka a benzínka. Všechno probíhalo podle plánu, žádný zásek, pohodička... před Rijekou volal Maci, že na nás čeká na první OMV za Rijekou, směr Ljubljana a že na nás počká... a tady si s námi pohrála navigace, které trochu pozměnili silničáři řazení a stáhla mě do Rijeky, místo na obchvat a na Ljubljanu. Já bez mapy, navigace mě pořád posílala zpátky na cestičku, která byla slepá a končila parkovištěm, Maci se pařil v motorkářských hadrech na benzíně... a Madlenka měla střídavě záchvat lítosti ("mami, pochoat") a vzteku. Za pomoci Maciho mapy se nám podařilo vykličkovat a přes první vesnici za Rijekou se napojit zpátky na dálnici, tentokrát neposlechnout navigaci a nesjet a naopak se napojit na správný obchvat... Přijeli jsme na benzínku, Maci uvařený, pochopitelně zpruzelý a já ráda, že jsem za to fakt nemohla :-)) Natankovali jsme a vyrazili dál... no to jsem se teda fakt projela, asi po dvou kilometrech kolona... nekončící, poskakující... a tak jsem Madlence stihla dát i přesnídávku. Po hodině a půl a ujetých cca 20ti km jsme dorazili k mýtnici, kde jsme platili za ten odskákaný úsek v koloně... úsměvné. Byla jsem ráda, že se to konečně hne a tak jsem si s velkou radostí nastavila na tempomatu 140km/h a po 2km znovu šlapala na brzdu... tentokrát už to ale byla kolona na hranice.
Naštěstí jak mi později sdělil můj drahý, on si to střihnul přes italské hranice, protože někdě něco přejel a tak na nás naštěstí nikde dlouho nečekal :-)Poslední vtipný kousek nás čekal před hranicemi... Maci mi volal, sjeď z dálnice dřív, je tam zásek a kolona jako blázen... a tak jsem poslechla. Ovšem navigace s tím nesouhlasila a hnala mě zpátky na tu dálnici... takže jsem kroužila kolem dálnice jako pako a čekala, kdy se tomu přístroji dojde, že já se fakt na tu dálnici nevrátím a že chci jet jinudy... no nedošlo. Mě ale došlo, že by to možná šlo nějak změnit v nastavení a tak jsem našla funkci vyhnout se části trati, klikla jsem na tu zpropadenou dálnici a konečně se asi po páté vydala po té samé silničce a tentokrát už s jistotou, že mám ten správný směr... a to byl ten poslední moment, který rozhodl o tom, že i když mám v autě navigaci, už NIKDY nevyrazím bez aktuální PAPÍROVÉ mapy!!! :-)))
Rakousko a dojezd to Klagenfurtu už byla pohodička a já se neskutečně těšila až se smočím v jezeře a zajdeme si na něco dobrého... a to jsme si vážně zašli. Do 4 hvězdičkového hotelu na gurmánský požitek... steak, který se rozpadal a zeleninu, která sice pálila jako čert, ale byla výborná :-)
Tak to bylo slušné dobrodrůžo :-). Ať žijou navigace! I když je fakt, že bez ní bysme neobjevili spoustu zajímavých míst, cizích zahrad, lesních cest a jiných zákoutí. Nejvíc Áčka vzpomínají na cestu z Perníkové chaloupky, kdy mi navigace opomněla zahlásit, že odbočujeme a zpátky nás navedla přes brod. Hodinu na to bysme už auto asi utopily, přišla šílená bouřka.
OdpovědětVymazatNějak v poslední době taky radši jezdím bez ní, ale je fakt, že pokud je v autě jen jeden člověk, je to asi lepší než jedním okem pořád koukat do mapy, druhým na dítě a třetím???? :-D
No užili jsme si:-) Chvílema mě braly nervy, pak jsem si to zase užívala, pak zase šílela ze vzteklý Majdy :-))) Nicméně to byla fajn zkušenost...vědět, že takovou cestu s dítětem v autě zmáknu.
OdpovědětVymazatjá myslím, že navigace je dobrá věc, ale aktuální mapa by v autě být taky měla, vo tom žádná:-)))